Mariana Alasseur
Obrazy ( Dům umění v Opavě 2008)
V rámci projektu Tři ženy ( M. Alasseur, I. Jůzová, D. Alster)
text: Richard Drury
Malířská tvorba Mariany Alasseur zaujme na první pohled svou působivou vizualitou, která ústí z autorčina odhodlání oprostit vnímanou skutečnost od všeho druhotného, a tak stále nově objevovat a znázorňovat vztah jedince k okolnímu světu. Mariana Alasseur ve svých obrazech představuje předmětnou realitu tvarově zredukovanou na nejprostší znak, schopný však komplexního symbolického sdělení. Podstatné je zde hledání nitra našeho „obyčejného“ prostředí – tam, kde lidské oko a mysl žasnou z nesamozřejmosti všeho, co k naší existenci patří.
Další příznačné rysy autorčina postupu nacházíme v monumentálním pojetí obrazové kompozice, v úsporném zacházení s kompozičními prvky, umístěnými téměř „opuštěně“ na vyprázdněném pozadí. Podstatnou úlohu v obraze hraje výrazná barevnost: smělé, otevřené monochromní plochy pojednané velkorysými tahy štětcem vytvářejí neohraničený kontemplativní prostor, umocňující přítomnost ústředního tématického motivu a jeho symbolického potenciálu.
Soustředěnost a přemýšlivost tvůrčího vidění Mariany Alasseur se projevují ve schopnosti zkoumat tvarové bohatství jakési „důvěrné krajiny“, nejen v přírodě samotné, ale také v běžně prožívaném prostředí denního života. Například „obyčejný“ průřez paprikou dává vzniknout jednoduché, proto paradoxně i mnohoznačné formě, naznačující rozměr figurálního čtení. Stylizované znázornění baklažánu se v rozmnoženém počtu stává něčím ikonicky exaltovaným a zároveň hravě ironizovaným. Všude pociťujeme pečlivě zvážený proces optického a významového „zhutňování“ zvoleného motivu, naplněného autorčinými vnitřními reflexemi konkrétního světa.
Důležitá v obrazech Mariany Alasseur (jak ostatně autorka sama potvrzuje) je jejich „klasická“ kompoziční vyváženost, umožňovaná v neposlední řadě čtvercovým formátem, který si zpravidla volí. Toto respektování zásadních pravidel obrazové stavby je však tázavé, zvědavé po nových způsobech řešení. Vizuálně „aktivní“ a „pasivní“ části obrazu se úzce doplňují; jejich vzájemný vztah podmiňuje svébytnou psychickou dynamiku výsledného celku, který nás mnohdy překvapí svou nekompromisní zkratkou.
Vedle vegetativních, zvířecích a krajinných motivů je lidská figura snad hlavním ohniskem autorčiných úvah. Dříve se v jejích obrazech jevila jako minimalizovaný symbol, jehož existenciální stavy byly vyjadřovány expresivní černou čárou. Nyní se objevuje jako situační charakter, konkrétně z „typického“ českého prostředí – z hospody. V těchto pracích Mariana Alasseur malířsky přepsala drobnou výchozí kresbu na plátně, uplatnila však přitom charakteristické barevné plochy. V jednom případě se objevuje odkaz na barvy české vlajky, zčásti v duchu humorné kritičnosti, ale také jako symbolická vazba mezi jednotlivcem a celkem, tedy vztah, kterým se Mariana Alasseur ve své tvorbě soustavně zabývá. (Autorka ostatně již zkoumala problematiku člověk-národ mimo malířskou plochu, v přímém kontaktu s lidmi a jejich reakcemi v rámci projektů „Pro tebe“ a „Vlajkonoši“).
Umělecká výpověď Mariany Alasseur čerpá svou inspiraci z bezprostředního setkání s přírodním a sociokulturním prostředím, ve kterém se pohybuje. Zároveň však autorka do svých témat vnáší jemný (občas jemně kritický i sebekritický) odstup, čímž získává její intimní pohled hodnotu obecnějšího lidského sdělení.
více, nejen o výstavě na: Kultura.cz - TV program - Česká televize
Pohled do expozice v Domě umění
|
Říp ( 2010)Galerie moderního umění v Roudnici nad LabemMagdalena DeverováIn: Ateliér 3/2011, str. 7Pohřebiště české kultury
|
Záblesky světel aneb moje vzpomínka na Váchala ( 2013)
Městská obrazárna, Státní zámek Litomyšl
text: Richard Drury
Výstava „Záblesky světel“ představuje symbolický průsečík tří kulturních přítomností. Tou nejpřítomnější přítomností je ovšem pro nás malířka Mariana Alasseur, která dnes předkládá reprezentativní průřez tvorbou posledních let. Druhou přítomností, která je přítomná svým inspirativně osobitým odkazem, je Josef Váchal, téměř kultovní postava českého umění dvacátého století. Třetí přítomnost je fakticky neživá zato kulturně velmi živá Litomyšl, město, které vytváří společnou půdu, nejen fyzicky, ale i myšlenkově, mezi Váchalovou minulostí a Marianinou přítomností.
Nejdříve bych rád nastínil pohled na dílo vystavující autorky. Tvorbu Mariany Alasseur můžeme sledovat ve dvou odlišných, nikoliv však nesouvisejících rovinách. Obě vychází z její výjimečné schopnosti uchopit jádro viděného světa, zviditelňovat prapodstatu světa bez nánosu matoucích detailů, a tím odkrývat vnitřní povahu viditelných jevů i lidských vztahů.
Prvním ohniskem Marianina svrchovaně malířského zkoumání je příroda ve smyslu její věčné proměnlivosti, odehrávající se ve více či méně ustáleném rámci krajiny. Zásadní úlohu tu hrají barva a světlo, můžeme o nich dokonce mluvit jako o stavebných prvcích autorčiných obrazů. Vše se soustřeďuje na esenciální řeč expresivních, přitom citlivě položených tahů štětcem, v nichž se zhmotňuje energie autorčiných reflexí. V současné době je Mariana doma v krajině pod Řípem, ve vesnici Mnetěš odkud má stálý výhled na zaoblenou horu s postavením středobodu národa. Obrazy s motivem Řípu, které tam maluje jako kdysi Cézanne a jeho obdobně soustavné portrétování Mont Sainte-Victoire, jsou vzácné už tím, že vyjadřuje tichý, intenzivní úžas z protínání lidské mysli a přírodních živlů.
Druhým ohniskem Marianiných úvah je lidské prostředí, čímž myslím prostor důvěrného světa rodiny i poněkud drsnějšího světa vnější společnosti. Důležitým momentem v této přímější rovině jejího projevu je rozměr interaktivnosti se skutečnými lidmi, v níž vstupují do bezprostředního akčního dialogu s dílem. Zde projevuje Mariana naplno svůj vrozený cit pro hravost, pro ironičnost, ale také svůj kritický postoj vůči záporným jevům českého dneška. Nedávným příkladem byl prostorový objekt nazvaný „Nové třídění odpadu – Kultura“ představující plastový recyklační kontejner, k tomu ještě potažený českou vlajkou, vyjadřující její osobní ztrátu iluze o postavení kultury v tomto státě a vyzývající ostatní k tomu, aby se tímto problémem aktivně zabývali. Zde v Litomyšli Mariana navazuje na zmíněnou koncepční linii instalováním nakloněné žluté postavy s názvem „Opři se“, která přesto, že sama zřejmě čelí nátlakům, nabízí možnost, aby v ní lidé našli kýžený zdroj opory v této tíživé době.
Tato výstava Marianu doslova i obrazně sbližuje s městem Litomyšle, a to v konkrétní vazbě k dílu Josefa Váchala. Nemusím přitom dlouze připomínat skutečnost, že rodiče Mariany, Jiří a Vendula Látalovi, významně pomohli jako restaurátoři ke vzkříšení jedinečné památky Váchalova díla, Portmonea, které se otevřelo veřejnosti před dvaceti lety. Nehledejme však mezi Marianou a Váchalem formální podobnosti, ale raději to, v čem mohou volněji spočívat jejich možné vzájemné doteky. Snad není ode mě moc spekulativní, když řeknu, že Mariana cítí ve Váchalovi člověka, který obrazu rozuměl především jako soustředěnému poli barevné, světelné a duševní energie. Že každé jeho byť drobné dílo je vyjádřením dramatičnosti vnitřního bytí člověka. A že jeho nekompromisně svébytná umělecká řeč je koneckonců sveřepý pokus o vytváření prostupného prostoru mezi lidským vědomím a vším, co můžeme označit za „přesahující sílu“. Přesně toto symbolické konfrontování sfér můžeme sledovat v Marianině prostorovém díle „Světlo“, propojujícím svými pomyslnými paprsky horizontální plán podlahy s vertikálním plánem zdi.
V Marianě má současná česká malba někoho odhodlaného ji nadále rozšiřovat a prohlubovat v duchu uznání nejlepších hodnot její moderní tradice. Pojetí Marianiny tvorby spočívá ve velkorysosti, v monumentálnosti, zároveň ve schopnosti zachycovat i ty nejjemnější citové stavy. Škála jejích světlem naplněných barev věrně odpovídá škále myšlenek a pocitů v nich zakletých.
Pohled do expozice v zámecké obrazárně v Litomyšli